Historie parku a území
V devatenáctém století byla významná část území plánovaného ptačího parku součástí rybníka. Později, v souvislosti s jeho postupným zanášením splavenými sedimenty, se začaly na úkor rybníka rozšiřovat vlhké a podmáčené louky. Stromy zde v té době téměř nebyly. Ve druhé polovině dvacátého století pokračovala přeměna zdejší krajiny. Část podmáčených ploch byla odvodněna a rozorána. O louky přestával být zájem, a tak se vlhčí místa, která nebylo možné odvodnit, postupně přeměnila v rákosiny. Zaplavené a podmáčené plochy jsou tak bez jakýchkoli zásahů zhruba od sedmdesátých let minulého století. Také ústí Kyjovky do Jarohněvického rybníka změnilo několikrát své místo a charakter. Zůstaly po něm pouze pásy příbřežních vrbin, dnes již lehce pralesovitého charakteru, neboť vrby jsou krátkověké, rychle se rozpadají a stejně rychle vyrůstají nové. Přirozeně sušší místa byla využívána jako pole, ale i toto využití v posledních letech zaniklo. Bývalá pole tak velmi rychle obsadily nepůvodní invazní druhy vegetace jako je slunečnice topinambur či zlatobýl kanadský.
Na severu navazují na území vodní plochy po těžbě rašeliny v sedmdesátých letech minulého století a těžbě štěrku, která probíhá od přelomu století dodnes.
